Vloženo: 12.04.2021.
Rozhovory s dětmi se příliš neliší od rozhovorů s našimi vrstevníky či staršími osobami, ovšem my dospělí děti při komunikaci často nepovažujeme za rovnocenné partnery, což může vést k nedorozuměním, chybným závěrům z jedné i druhé strany a nepříjemným emocím. Rozhovor s dítětem je samozřejmě nutné přizpůsobit jeho věku, ovšem to neznamená, že dítě ve věku 5 nebo 9 let nemá také své vlastní potřeby a požadavky.
pixabay.com
Je třeba si uvědomit, že děti předškolního a raného školního věku ještě nemají rozvinuté kognitivní schopnosti nezbytné k jasnému formulování svých vlastních přání a potřeb, a stejně tak nemají ani dostatečnou emoční zralost, aby měly plně pod kontrolou své vlastní emoce a emoční reakce.
A právě z tohoto důvodu je předpokladem dobré komunikace mezi rodičem a dítětem to, že rodič pod kontrolou své emoce, reakce a výrazy má.
Jednotlivé kroky navazování zdravé komunikace s dětmi:
1. Buďte při rozhovoru empatičtí
Empatie označuje schopnost vcítit se na základě viděné či představené si situace do situace jiného člověka a porozumět jeho postavení. Součástí empatie je emocionální a kognitivní složka - cítění pocitů druhých a intelektuální porozumění těmto pocitům.
2. Osvojte si techniku empatického reflektování
Empatickým reflektováním dáváme najevo porozumění dítěti, a přenášíme tak zprávu o přijetí pocitů a potřeb dítěte. Reflektování znamená „zrcadlení“ toho, co prožíváme ze strany partnera. Jinými slovy - osoba, která se zajímá, naslouchá osobě druhé, slaďuje se s ní a reflektuje, co vyslechla.
Různé emoce se reflektují různými způsoby:
✧ SMUTEK – něžným a mírným hlasem vyjádřit soucit a poskytnout útěchu. Není třeba rozveselovat,
✧ ZLOBA – reflektovat vážným jasným hlasem, emoční potřebou dítěte je, aby jej chápalo vážně a poslechlo,
✧ STRACH – vážný hlas poskytující bezpečí a ochranu,
✧ ŠTĚSTÍ – projevit vitalitu a spokojenost.
Reflektovat můžeme myšlenky, chování i pocity.
Myšlenky:
„Zdá se mi, že se ti ten úkol nelíbí“ (když dítě klade odpor při plnění svých školních povinností).
„Jako by se ti dnes nějak nechtělo jít na trénink“ (když dítě vykazuje nelibost vůči plnění povinností určitého koníčku).
Chování:
„Hraješ si s tužkou…“
„Snažíš se vyřešit všechno sama…“
„Koukáš do podlahy…“
Pocity:
„Zlobíš se, protože tvoje postavička nevyhrála?“
„Vidím, že ti udělalo velkou radost, že jsem tě pustila ven.“
„Zdá se mi, že se trochu bojíš její reakce.“
Při empatickém reflektování zaujměte postoj ve smyslu: jsem tady, slyším tě, rozumím ti, je to pro mě důležité / jsi pro mě důležitá/důležitý.
Na druhou stranu existují postoje, které nejsou adekvátní a mohou mít nežádoucí následky. Např.:
❖ když rodič vždy a bezpodmínečně s dítětem souhlasí,
❖ když máte pocit, že musíte dítě za všech okolností učinit šťastným,
❖ když máte potřebu řešit problémy svých dětí.
3. Při komunikaci se v každém případě vyhýbejte následujícím postojům:
➔ rozkazování
➔ vyhrožování
➔ kázání
➔ kritizování
➔ odrazování
➔ vysmívání se
➔ přílišné radění (pomozte dítěti, aby přišlo s vlastním řešením, místo abyste mu nabízeli řešení vlastní),
➔ ptaní se proč? (raději použijte „Jak to?“, „Co jsi tím měl/a na mysli?“ a podobné formulace).
Obecně platí, že zdravá komunikace se projevuje nasloucháním dítěti a věnováním pozornosti jeho potřebám, respektováním jeho postojů a zkušeností a porozuměním jeho prioritám a zájmům.
Takovým způsobem rozvíjíme hlubší porozumění potřebám jiných lidí a dítěti poskytujeme dobrý příklad, aby se i samo naučilo naslouchat a přiměřeně komunikovat.
Autorka: Monika Melnjak, mag. psych.
